Pamatuj, každý tě dokáže milovat, pokud slunce svítí.
Ale během bouře zjistíš, komu na tobě skutečně záleží.
...
Tento blog je propojen s mým osob.blogem

My story number one (0.01)

30. srpna 2018 v 15:01 | Kate |  Stories
Kapitola 1.

End of school, start of holidays

Byl Páteční den, den kdy jsem konečně opouštěla po dlouhém namáhavém týdnu místnost naší učebny. Den, kdy nám konečně začali dvouměsíční prázdniny a já si od těch odporných studentských učiv a úkolů mohla odpočnout. Vyšla jsem ze třídy, kde jsme právě ukončili naši poslední hodinu, kdy se rozdávalo vysvědčení a s pocitem že je to konečně za mnou jsem se pomalými kroky loudala chodbou k mojí skříňce. Sotva jsem k ní došla, otevřela ji a naházela jsem do ní všechny staré učebnice, když tu najednou mi někdo na skříňku zaklepal. Samozřejmě jsem věděla, že je to každodenní zvyk mého přítele Honzy, který to dělá s oblibou aby mě vylekal když jsem zrovna byla myšlenkama mimo svou realitu. Skříňku jsem rychle zavřela a svůj pohled jsem otočila na Honzu, který tam jako vždy stál opřený o vedlejší skříňku, usmíval se na každého kolemjdoucího a blýskal na ně svýma krásně tmavě hnědýma zářivýma očima. Při tomhle jeho pohledu jsem si pokaždé připadala jak v sedmém nebi, že mám tak dokonalého chlapa. Při mém obvyklém výpadku a rozplýváním nad jeho krásou mě z mého snění vyrušil polibek, který mi dal na přivítanou. Okamžitě jsem se probrala a polibek jsem mu opětovala.
Čau kotě, tak jak ses dneska měla? mi pověděl s úsměvem na tváři.
Úsměv jsem mu opětovala a odpověděla jsem: Ahoj miláčku, naprosto senzačně. A jak ty?
"Jo, šlo to" mkrnul na mě jedním okem.
Oba jsme se znovu políbily, chytli se za ruce a šli si pokecat ještě s jeho spolužáky, co s nim mají fotbalový kroužek. Kluci toho tolik nakecaly, že jsem nemohla popadnout smíchy dech. Jak jsme si tak povídali, zbystřila jsem, jak naproti našemu shluku stojí Martin. Stál tam jak tvrdé Y, ruce zaražené do kapes a jeho oči směřovali na mě. Okamžitě jsem na něj hodila výraz aby vypadl, ale on jako by tam byl přibytej a furt stál. Koukal na mě tim jeho obvyklým zaraženým a tupým výrazem a sledoval, jak se Honza baví s klukama. Mezi mým pozorováním Martina mě najednou vyrušil Honza ať tam počkam, že si jde ještě s klukama vyklidit skříňky, tak jsem souhlasila. Stála jsem tam a matně pokukovala po Martinovi, který za tu dobu neudělal ani krok a furt po mě upjatě zíral. Začala jsem mít obavy, že po mě za chvíli vyjede a něco mi udělá. Sebrala jsem veškerý strach a postávání a dala se do kroku směr k hlavním dveřím. Sotva jsem se přibližovala k místu, kde Martin stál, obešla jsem ho obloukem a přidala jsem do kroku. U hlavních dveřích jsem se otočila a viděla jsem, jak si to Martin rychlým krokem žene tam, kam jdu já. Nevěděla jsem co dělat, měla jsem smrt na jazyku a přidávala jsem do kroku. Furt jsem se otáčela, když tu najednou jsem se s někým srazila. S vystrašeným pohledem jsem se otočila na dotyčného sraženého a byl to Honza. Hluboce jsem si oddychla a objala jsem ho.


Copak se děje zlatíčko, že jsi tak vzrušená? se mě Honza zvědavě zeptal.
Měla jsem jen divné představy, jsem v pohodě jsem mu s oddechem odpověděla.
Chytli jsme se za ruku a pomalu jsme opouštěli školní pozemek. Nasedli jsme do jeho AUDIny, naposledy jsme zamávali klukům z fotbalového mužstva a jeli jsme ke mě domů. Při cestě mi furt vrtalo hlavou, proč se na mě Martin tak upjatě koukal, jako by mě chtěl zabít nebo se mnou něco provést. Ne, nesmim na to myslet zrovna teť, teť bych se měla věnovat Honzovi jsem si v duchu řekla a pozorovala jsem krajinu ubíhající za sklem auta. Jako vždy Honzova obvyklá jízda byla 100 km/h, což byla ideální jízda mezi městem, kde jsme měli školu a městečkem, kde jsem bydlela. Byla to asi kilometrová vzdálenost a bylo dobré, že k nám do městečka jezdil i autobus kdyby se náhodou Honzovi něco stalo s autem. Když jsme dojeli před náš barák, se vší radostí jako by všechny myšlenky v mé hlavě rychle vyprchali jsem otevřela, vystoupila a užívala si, že jsem konečně doma. Přišli jsme do mého baráku a ihned jsme šli oba po schodech do mého pokoje..
Tak copak dneska budeme dělat, zlato? jsem se s úsměvem na tváři zeptala Honzy.
To vůbec netuším lásko, nemám nápady mi s klidným hlasem odpověděl.
Začala jsem přemýšlet, jak bychom spolu oslavily konec školy a začátek prázdnin.
Stoupla jsem si před okno a začala jsem přemýšlet. Vůbec mě nic nenapadalo, jelikož moje mysl už byla vyčerpaná z dnešního posledního školního dne, který jsem trávila ve školní lavici. Z mého přemýšlení o plánech, které bychom mohli dělat mě vyrušil Honza, který si stoupl za mě, objal mě kolem pasu, opřel se bradou o mé rameno a zlehla mi dával polibky na krk. Opět mi naskočil ten projev zamilovanosti, kdy jsem si připadala, jako by mi poletovali motýlci v břiše.
Nemohu na nic přijít, zlato moje jsem Honzovi s klidem pověděla.
To je jedno mi s klidem Honza opětoval svou odpověď a opět mi dával polibky na krk.
S nim i když jsem nevěděla co v jakékoliv době kdy jsme neměli žádné nápady dělat, mi stačilo, že jsme si zalezli do postele a celý zbytek dne až do večera se mazlili. Jenže dneska ne, dneska jsem cítila, jako bych se mazlit nechtěla vůbec. Že by divné myšlenky, co jsem měla, když jsme stáli ještě ve škole na chodbě naproti sobě s Martinem a pozorovala ho jak na mě kouká svým divným pohledem? Nebo je to z toho že jsem si myslela, když jsem odcházela a on šel za mnou, že mě sleduje, že mi chce něco udělat? Neměla jsem vůbec náladu na to myslet, byla jsem z toho v koncích, ale nechtěla jsem to dávat najevo, jelikož mám šťastný vztah s Honzou a nechci si to nějakýma špatnýma představama s Martinem u něj kazit. Chtěla jsem být u něj za dobře a nechtěla jsem se dál ohlížet za mou minulostí, kdy jsem to s Martinem ještě táhla. Nechtěla jsem aby se mi vrátily vzpomínky na něj, na dny, kdy jsme se ještě milovali, byli spolu dnem co dnem. Vrejvalo se mi to do paměti víc a víc, jenže já jsem tomu vždycky zabraňovala myšlenkama na to, že mám Honzu, že je mi s Honzou líp jak s nim a že Honza je pro mě v přítomné době všechno na světě. Chtěla jsem mít svůj život a nekazit si ho Martinem. V klidu jsem se nechala unášet Honzovo polibkama na krk a u toho jsem pozorovala z okna vše, co se v té době mihlo, ať už to byli ptáci, nebo lidé, co šli přes naší ulici. Chtěla jsem se vyvarovat těm myšlenkám ze všech stran. Jak jsem tak zletma pozorovala procházející lidi, najednou jsem zbystřila, jak si to ke svému baráku pomalými kroky šine Martin. Se strachem při pohledu na něj jsem ustrašeně polkla a jako by se mi na chvíli vytratil dech. Srdce mi bylo jak o závod a začalo mi bejt divně. Nekoukej se, nekoukej se jsem si v duchu říkala s pocitem, aby se neotáčel na mé okno. Samozřejmě že se nepodíval, byla jsem za to velice ráda a když zalezl do baráku, z hluboka jsem si oddychla a otočila se na Honzu, který mě celou dobu objímal a dával polibky na krk. Objala jsem ho a polibek na krk jsem mu opětovala.
Copak se s tebou dneska děje zlato? Je ti dobře? se mi se zvídavým hlasem Honza zeptal.
Je mi nějak divně dneska, možná tim posledním dnem školy jsem mu lživě odpověděla.
Šli jsme oba k mé posteli a lehli si na ní. Honza se otočil čelem ke mě a začal mě hladit po tváři. Otočila jsem svou tvář na jeho a zakoukala jsem se do jeho hnědých očích. Musela jsem být v klidu aby nepoznal, co mě v jádru mé duše žere, aby to nepoznal v mých očích. Nic nepoznal, jen se na mě díval a zlehka se usmíval. Přišoupla jsem se k němu blíž a políbila jsem ho, on mi polibek opětoval a já se k němu otočila, objala jsem ho a přimáčkla jsem se k němu. Cítila jsem pocit bezpečí, že už mi nikdo nemůže ublížit. Milovala jsem ho než si on sám dokázal představit. Z tepla, které vycházelo z jeho těla a hřálo to moje a s únavou ze školy jsem usla. Spala jsem asi 2 hodinky. Když jsem se probudila na stejném místě, ve stejném objetí s Honzou, naskočil mi úsměv na tváři a objala jsem Honzu ještě víc. Políbila jsem ho na rty.
Dobré ráno princezno. Jakpak ses mi vyspinkala? se mě s úsměvem na tváři zeptal.
Dobře jsem se vyspala, zlato moje jsem mu s úsměvem na tváři opětovala odpověď.
Nu, spala jsi jako zabitá, tak se ti ani nedivim mi Honza s uculeným pohledem odpověděl.
Oba jsme se na sebe usmáli, políbili jsme se a já jsem ho pak znovu objala s hlavou pod jeho bradou. Takovéhle momenty s ním jsou pro mě vždy ty nezapomenutelné. Neměla jsem ani žádné myšlenky o Martinovi, které mi nahnávali panickou hrůzu, myslela jsem furt na to, jak je nám s Honzou nádherně a jak si žijeme jeden pro druhého ať už v dobrém nebo ve zlém. Byli jsme tu jeden pro druhého. Byl to opravdový vztah, ve kterém jsem cítila pocit štěstí, pocit bezpečí, pocit lásky, pocit úlevy bez všech těch okolních problémů.
Už mi nebavilo ležet, tak jsem Honzovi pomalu vyklouzla z náručí a sedla si na postel.
Copak, lásko se mi s klidným hlasem zeptal Honza ležíc furt na posteli.
Už mi nebaví ležet, nepůjdem ven? jsem se ho otočená na něj zeptala.
Můžeme mi s klidným hlasem a úsměvem na rtech opdpověděl.
Zvedl se z postele a sednul si ke mě. Stoupla jsem si a šla jsem směr ke svojí skříni, kde jsem hledala něco pohodlnějšího na sebe, jelikož jsem stále měla na sobě věci, co jsem měla ve třídě a s mou leností a unaveností z celého dne stráveném ve škole jsem si je nesundala. Našla jsem jeden skvělej top a teplákové kraťasy, tak jsem se převlíkla. Vůbec mi nevadilo, že se na mě Honza koukal, protože o něm vím, že není takový, že jak se začnu svlíkat, hned ke mě přiskočí a začne mě ohmatávat. Ne, takový opravdu nebyl. V klidu seděl dál na mé posteli pozorujíc mě při převlíkání a usmíval se na mě jeho krásným úsměvem, jeho oči se blýskali od paprsků slunce, které mi zrovna prosvicovali pokoj, jelikož bylo venku krásné počasí. Hned jak jsem se převlíkla, šla jsem si k němu sednout na postel. Přitulila jsem se k němu a dala mu polibek na tvář. S úsměvem na rtech se na mě hlavou otočil a políbil mě na rty.
Tak můžeme vyrazit jsem mu s úsměvem na rtech opětovala odpověď.
On se jen usmál a šli jsme. Zabouchli jsme za sebou dveře od mého domu a pomalu si to vykračovali ze schodů, když v tu najednou jsem odněkud zaslechla něco, jako by mi někdo říkal Ahoj. Myslela jsem si, že si se mnou pohrávají moje myšlenky, ale ne. Myšlenky to zrovna nebyli. Co to mohlo tedy být? jsem se sama sebe v duchu ptala. Z mého snění mě probudil Honza, když mě zlehka šťouchl do ramene. Okamžitě jsem se probrala a znovu jsem uslyšela ten hlas. Byl to hlas klučičí, který se ozýval hned vedle nás. Otočila jsem se a zahlédla jsem v okně usmívajícího se Martina, který celou dobu ustavičně koukal na mě a na Honzu, jak si to vykračujem směr na procházku. Okamžitě mi zkoprněl pohled a neodpověděla jsem mu. Šli jsme dál a začali se mi zase honit hlavou ty myšlenky, proč je najednou tak milej, když se ještě ve škole tvářil, jako by nás s Honzou chtěl zabít. Neměla jsem k tomu slov. Šli jsme s Honzou dál po ulici, kousek od naší ulice byl park, tak jsme šli do parku. Sedli jsme si do parku a Honza mě objal kolem ramen.
Zlato, fakt s tebou nic neni? Poslední dobou se chováš nějak divně se mě se zvídavým hlasem zeptal, jelikož jsem se fakt chovala podezřele jinak, než bych se chovat měla.
Hlavou se mi proháněli myšlenky už dobrých čtvrt roku, co se Martin začal chovat tak, jak se chová do dneška. Věděl sám dobře, že už je mezi námi dvěma konec, že čas už vrátit zpět nejde. Ale proč zrovna provokuje a snaží se mě dostat zpátky? Proč má tak proměnlivou náladu a v jednu chvíli si o něm myslim, jako by s tim jeho vražedným pohledem mi chtěl něco udělat a poté se na mě usmíval a zdravil mě z okna? Vůbec jsem nechápala, oč se vlastně snaží. Nechtěla jsem na to myslet, tak jsem se probrala ze svého snění a odpověděla jsem Honzovi se lživým a koktavým hlasem Nic mi není zlato, jen mám divný pocit z toho, že ty prázdniny budou trvat věčnost.Opět nasadil ten svůj krásný úsměv a dal mi polibek na čelo. Jsou to přece jen 2 měsíce, to zvládneš mi s oným úsměvem odpověděl koukajíc na mě.
Ano, budou to sice jen 2 měsíce školy, ale ty Martinovo pohledy mě budou děsit furt. Nee, zase ten Martin jsem si v duchu řekla utrápeným hlasem. Vůbec jsem netušila, proč pořád myslim na něj. Že by to byla nějaká skrytá vášeň co k němu pořád ještě cítim a držím jí v sobě? Ne, to nemůže být vůbec pravda když od toho mám Honzu, kterého miluju nade všechno.

..

Konec :-)
Jak se vám líbila 1.část ?? :-)
Chcete pokračování?? :-)
Své názory mi pište do komentáře :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shianae-sims3 shianae-sims3 | Web | 30. srpna 2018 v 16:39 | Reagovat

Jsem věděla, že s tím Martinem něco měla, ještě než to řekla.:-D No jako asi bude ten chlapec nějakej divnej, když má tak proměnlivou náladu, a ještě na něj chudák holka pořád naráží.:-D Já bejt jí, tak večer zapečetim okno, dveře a veškeré další otvory. :-D

2 Ondra Ondra | 30. srpna 2018 v 19:38 | Reagovat

Takže já nemám slov. Budu rád když bude i další část tvého příběhu. Vyrazila jsi mi tím dech a já žasnu .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama