Pamatuj, každý tě dokáže milovat, pokud slunce svítí.
Ale během bouře zjistíš, komu na tobě skutečně záleží.
...
Tento blog je propojen s mým osob.blogem

My story number one (0.02)

31. srpna 2018 v 19:47 | Kate |  Stories
Kapitola 2.

Dream or reality?

Honza byl jediný, který se mi na škole zalíbil a jelikož jsem celých půl roku než jsem se s nim poznala byla v rozpacích, musela jsem si najít někoho, kdo mi zahojí aspoň kousek z rány, kterou jsem nosila v srdci. Společně s Honzou jsem začala zapomínat na doby, kdy jsem ještě s Martinem chodila a to se taky povedlo. Jenže pak se mi ty zlé pocity začali před čtvrt rokem vracet znova. Začalo to od doby, kdy jsme se jednou potkali s Martinem před našimi baráky po cestě od autobusu, kterým jsme přijeli ze školy. Z ničehonic ke mě přišel, začal se mi omlouvat a prosit. Jenže moje rána se opět otevřela už když jsem zaslechla jeho hlas, který jsem na něm 6 let našeho vztahu milovala. Nemohla jsem nic dělat, v tu chvíli jsem si připadala na pokraji zhroucení...Zklopila jsem zrak a odešla jsem od něj. Od té doby mi to požírá veškeré mé myšlenky a v momentální době už jsem z toho opravdu ve velkých rozpacích. Nechtěla jsem to, ale přichází to znova a znova, víc než jsem si sama myslela.
Zlato, žiješ? mi z mého dlouhého myšlení vyrušil Honza usmívajíc se na mě.
A-a-ano žiju jsem mu koktavým hlasem odpověděla vracejíc se zpět do reality.
Dneska budu muset jet domů, potřebuju si něco zařidit, nevadilo by ti to?se mi Honza zeptal koukajíc na mě zvědavým pohledem a menším úsměvem na rtech.
Ne, v pohodě, nevadí mi to jsem mu v klidu odpověděla koukajíc se na svoje boty.
Ty jsi nějaká zaražená zlato, jsi fakt v pořádku? se mě znovu Honza zeptal a podal mi ruku.
Ano, jsem, naprosto jsem, neměj obavy zlato jsem mu odpověděla s pohledem na něj.
Oba jsme se na sebe usmáli a pomalu jsme vstali a odcházeli směr zpátky k mému baráku. Dnešní noc jsem nechtěla vůbec zůstat sama, jelikož jsem se bála, co na mě bude Martin zkoušet. Bála jsem se ho víc než jako malá když jsem se bála duchů. Měla jsem divné předtuchy, že mi něco provede. Nechtěla jsem se tím zažírat, chtěla jsem žít, ale ten strach byl čím dál tím větší.


Sotva jsme došli s Honzou k mému baráku, objali jsme se, políbili jsme se na rozloučenou a on šel do svého auta. Čekala jsem na schodech jak přibitá dokud neodjel a ještě jsem tam postála chvíli po jeho odjezdu. Honily se mi hlavou nesmyslné myšlenky, ze kterých se mi pomalu a nejistě začali drát do očí slzy. V tu chvíli jsem si připadala jak tělo bez duše. Pohlédla jsem na protilehlej barák, ve kterém Martin bydlel a prohlížela jsem si okna, aby tam náhodou někde nestál. Nestál.. V hlavě mi říkali myšlenky ať jdu za nim, ať se ho zeptam co ode mě ještě chce, ale moje srdce mi to zakazovalo. Nevěděla jsem co dělat abych těmhle nočním můrám mohla jakkoliv zabránit. Otočila jsem se směr k mým vchodovým dveřím a šla do baráku. Zamkla jsem a pomalými kroky jsem šla nahoru po schodech do mého pokoje. V pokoji jsem si sedla na postel a přemýšlela nad tím, co mám vlastně dělat abych byla znova šťastná. Nechci si přece kazit vztah kvůli jednomu blbečkovi, to vážně ne. Chci mít klid jak na duši, tak i v srdci. V hlavě mám zmatek, nedokážu ani uvažovat co a jak udělat aby to všechno bylo zase v pořádku. Byla jsem už z těch nesmyslů a všech těch špatných myšlenek natolik vyčerpaná, že jsem si lehla do postele a během 5ti minut jsem usla. Měla jsem velmi podivné sny. Zdálo se mi, jak mě Martin honí po mém pokoji s nožem v ruce a chce mě zabít. Né, né, prosím né jsem vykřikovala ze spaní brečíc do polštáře. Nevěděla jsem jak se z toho snu dostat až nakonec mě probudilo troubení zpod okny. Vyskočila jsem z postele jak nadmutá střela a běžela jsem se podívat k oknu. Naštěstí to byl jeden soused, který přijel z nákupu a troubil na svoji manželku. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Promnula jsem si oči a sedla jsem si na okno. Koukala jsem na nebe, na kterém svítila jedna hvězda vedle druhé. V tom momentě jsem se cítila opět ve své kůži. Strach a zlé vzpomínky ze mě opět na pár hodin vyprchali a já si užívala to, že jsem se toho zase na chvíli zbavila. Koukala jsem se i dolů do ulice, jak ji prosvicujou pouliční lampy a říkala jsem si, jaké je to krásné vidět něco tak krásného na vlastní oči. Připadala jsem si jak v pohádce. Chtěla jsem se projít ven, ale jelikož už bylo pozdě, bála jsem se. Jak sem tak koukala po oknech a po domovních dveřích, mé oči se zastavili do naproti prosvětlenému oknu, kde měl Martin pokoj. Měla jsem pocit, jako bych všechny zlé myšlenky opravdu ze sebe odradila, jelikož v tu dobu jsem necítila nic, co by mě deptalo. Srdce mi bylo tak jak mi bije klasicky a nehnal se na mě žádný strach, ze kterého bych byla pak v rozpacích. Bylo to zvláštní až poněkud podivuhodné. Při stálem koukáním do jeho okna jsem najednou zahlédla, jak přišel ke své posteli a začal se tam svlíkat. Svlíknul se, převlíkl se do kraťasů a koukl se do okna. Sotva mě zahlídl, mnou projel mráz po zádech a snažila jsem se zachovat klid. Byla jsem jako bych byla opravdu něčim začarovaná, jelikož ten strach na mě vůbec nepřicházel. Dívala jsem se na něj jak si to pomalým krokem šine k oknu a koukajíc na mě se usmívá. Nechápala jsem proč se na mě může usmívat za to, co se mezi námi stalo. Ani jsem mu úsměv neopětovala, koukala jsem na něj nadále s mým chladným obličejem. Chvíli na mě koukal a potom zalezl v pokoji. Moje duše si oddychla, ale moje oči pořád zůstaly trčet na jeho okně. Nechápala jsem proč jsem najednou nějaká jiná, divná. Bylo to všechno co se mi dělo jen pouhý zlý sen, nebo to byla opravdu realita? Moje myšlenky byli totálně mimo a já jsem nechápavě a mlčky pořád sledovala Martinovo okno. Cítila jsem na sobě něco zvláštního, něco, co mě nenechalo odpoutat od okna a jít spát. Necítila jsem žádnou bolest, žádné trápení, nepamatovala jsem si žádnou ze svých vzpomínek, hlavou se mi honily furt večery, které jsme s Martinem trávily spolu. Co se to se mnou děje? jsem si sama pro sebe řekla nevědoma toho, jestli je to jen sen nebo opravdu realita. Byla jsem si naprosto jistá, že je to realita, protože mi do okna vál slabý studený večerní vánek a já cítila každé jeho pohlazení po mé tváři. Po mém dlouhém upjatém 5ti minutovém koukání do Martinova prázdného okna jsem najednou zahlídla, jak si k němu stoupnul a mával v ruce nějakým listem papíru. Zlehka jsem mžourala očima, čim mi to mává. V duchu jsem si říkala, že mu je asi vedro. Najednou zase zalezl a za chvíli vycházel z hlavních dveří svého domu a šoural si to k hlavním dveřím mého domu. V ruce pořád držel ten papír a já nechápala, co chce na mě zase zkoušet. Hned mi bylo jasné, že to bude nějaký výhružný dopis nebo nějaký vzkaz, kterým mě bude chtít zastrašit. Sotva zalezl zpátky do svého domu a zabouchl dveře, moje oči změnily směr na schody mého baráku, které byli z mého okna znatelně dobře vidět. Nechtělo se mi jít dolů a podívat se, co mi hodil do schránky za papír, ale moje zvědavost byla natolik velká, že jsem se odhodlala tam jít. Sotva jsem přišla ke vchodovým dveřím, ujistila jsem se, že za nimi není slyšet žádný zvuk. Pomalu jsem odemkla a otevřela je a vyšla jsem ven. Koukla jsem se po okolí, jestli není náhodou Martin venku a pak jsem se koukla do jeho okna. Byl tam opřenej v okně, pozoroval mě jak stojim před barákem a opět se usmíval. Proč se pořád na mě tak usmívá? jsem si v duchu říkala. Odklopila jsem zrak zpět dolů a podívala se do schránky. Skutečně tam byl nějaký papír. Rychle jsem ho ze schránky vyndala, shránku jsem zavřela a šla jsem rychle domů, jelikož bylo chladno. Sotva jsem přišla do pokoje, moje okamžitá cesta byla k oknu. Sedla jsem si na něj a chvíli přemýšlela, jestli si papír přečíst nebo ne. Ale zase na mě přišla ta velká zvědavost, tak jsem ho otevřela a četla:
.
Ahoj Kláro. Omlouvám se, že ti píšu tento dopis, ale z celého srdce bych se ti chtěl omluvit
za to, jak jsem se k Tobě zachoval a nadále chovám. Drží mě k tobě ještě moc velké pouto
a lituju všeho, co jsem provedl. Vím, není to složité mi to odpustit, ale doufám ještě v jednu
šanci, kterou od tebe dostanu. I když se říká že 2x nevstoupíš do stejné řeky.
Ano, je to sice pravda, ale s Tebou bych do té řeky klidně vstoupil milionkrát i kdybychom
se měli utopit. V životě mi na nikom jiném nezáleželo tak, jako mi záleží na Tobě.
Jsi sice zadaná s Honzou, ale v mém srdci jsi pořád zadaná se mnou, proto se tak chovám.

.
Nad touto poslední větou jsem se kupodivu zarazila.
Tak proto se takhle chová jsem si v duchu říkala. Myslí si, že spolu ještě chodíme i když ve skutečnosti chodim s Honzou jsem si znovu řekla. Neměla jsem k tomu slov, protože tohle bylo opravdu až moc přes čáru od něj, ale nechala jsem to být a četla jsem dál.
.
Je mi líto, že jsem tohle musel napsat, ale moje city k tobě jsou den ode dne silnější a silnější. Nedokážu na tebe přestat myslet, fakt ne. V hloubce srdce mi tíží ta bolest, že jsem tě mohl nechat tak rychle odejít a myslet si, že si najdu lepší. Ne, v životě už si lepší jak ty nenajdu. Píšu ti to všechno od srdce abys poznala, že i já mám city i když to zvenčí tak nevypadá. I když se zvenčí tvářim jak magor, zevnitř mě i pohled na tebe trhá srdce, že mi bolí ztráta tebe. Prosim, nebuď už na mě taková, já tě prosím o druhou šanci, lásko. Nechci ti nijak ublížit ani ti vyhrožovat, že něco udělám tobě nebo Honzovi, chci se s Tebou mít jen za dobře a už se netrápit. Už jenom kdyby jsme byli zase ti nejlepší kamarádi jako jsme bývávali od mateřské školky až na základní školu, než jsme se do sebe zamilovali. Bohatě by mi to stačilo. Jen mi to prosím odpusť a nenechávej mě na tom světě se trápit.
S láskou Martin
.
Při čtení tohoto dopisu se mi vdíraly do očí slzy a neměla jsem slov. Pociťovala jsem bolest, kterou jsem nosila v srdci už rok a půl a nemohla jsem se jí zbavit. Srdce mi začalo bít jak o závod, ale nemohla jsem okamžitě jít a odpustit mu to, co mi provedl. Nemohla jsem se vyrovnat s pocitem, že když mu omluvu přijdu, tak se pohádam s Honzou. Nemohla jsem dělat nic. Papír jsem pohodila na své nohy, dala jsem si obličej do dlaní a začala jsem brečet. S ubrečenýma očima jsem otočila hlavu zpět do Martinova okna a koukala jsem na něj. Připadalo mi, jako kdyby brečel také. Ano, skutečně brečel. Z dobré vůle jsem za nim chtěla jít, abychom se společně vyplakali na rameno, ale nemohla jsem. Byla jsem na pokraji svých sil a mé tělo jako by bylo k mému oknu přilepené a moje nohy jako by byli ochrnuté. Brečela jsem víc a víc a nedokázala jsem to zastavit i kdybych sebevíc chtěla. Nedokázala jsem se vyrovnat s pocitem, že bych mohla ztratit Honzu. Chtěla jsem to nechat plavat, ale mé srdce neslo takovou ránu, že tu bolest vynášelo ven slzami. Chtěla jsem utěšit, ale Honzovi jsem volat nechtěla. Nechtěla jsem v tom momentě nic, jelikož jsem byla natolik zhroucená, že jsem na nic neměla náladu. Chtěla jsem aby to přestalo, ale nešlo to. Z mého brečení jsem najednou slyšela zpoza baráku, jak na mě křičí Martin svým ubrečeným hlasem Kláro prosím, odpusť mi to a pusť mě k tobě. Koukla jsem se na něj dolů a brečela jsem dál. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku jakou jsem prožívala bolest. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nešlo to. Najednou jako by se ve mě během dvou minut probudil hlas jsem mu odpověděla Prosím, nedělej to, moc tě prosím.Pořád se na mě díval, brečel a prosil mě o odpuštění, že by mě rád chtěl utěšit a zastavit můj žal. Jelikož už mé myšlenky byli natolik zaneprázdněné, odešla jsem od okna a rychlým krokem jsem šla dolů po schodech k hlavním dveřím. Slyšela jsem za nima Martinův žalostný nářek. Neměla jsem na vybranou, tak jsem odemkla vchodové dveře a otevřela jsem. Sotva mě Martin uviděl, přišel ke mě a se vší bolestí co v sobě měl a se všim trápením mě objal. Začal brečet ještě víc a při tom se mi omlouval. Já brečíc dál jsem nemohla nic jiného dělat než ho obejmout též. V objetí brečíc si vzájemně na rameno jsme byli asi hodinu a půl, jelikož to pro nás oba bylo velmi těžké. Po všech slovách co mi za tu dobu Martin s ubrečeným hlasem pověděl, jsme se pak navzájem utěšily a já ho pozvala k sobě na kafe. Byla jsem furt roztřesená z toho, jak jsem byla zhroucená, ale byla jsem ráda, že mi Martin dokázal tu bolest a ten žal zastavit i když jsem se s nim nechtěla vůbec sejít. Udělala jsem nám dvoum tedy kafe, sedli jsme si před mým barákem na schody, zapálili jsme si oba cigaretu a začali jsme si povídat o nás dvouch.
Proč jsi se ke mě tehdy tak hnusně zachoval? jsem se Martina roztřeseným hlasem zeptala.
Byl jsem debil, omlouvám se ti Kláromi se smutným hlasem odpověděl.
A to sis myslel, že ten rozchod bude pro nás dva lepší? Že se noc co noc nebudu probouzet se špatnýma snama, denodenně na tebe nepřestat myslet a litovat toho? jsem se ho zeptala.
Fakt promiň, byl jsem hlupák a lituju toho mi odpověděl.
Ty toho lituješ až teť? Teť, kdy jsem opět šťastná a nechci myslet na minulost? Chci žít přítomností a užívat si z budoucnosti? jsem mu s naštvaným hlasem pověděla.
Podal mi ruku, koukl se na mě a pověděl: Bud v klidu prosim. Moje city jsou prostě jinačí než si ty sama myslíš. Já jsem si prostě do života vybral tebe i po ztrátě a chtěl bych to tak uskutečnit i v realitě. Společně zapomenout na minulost a užívat si spolu nadále. Vím, že teť chodíš s Honzou a přeji si z celého srdce, aby jsi byla s ním šťastná, jen moje city k tobě zůstanou pořád takové, jaké byli do teť.
Zahleděla jsem se do jeho očích, ve kterých jsem poznala, že říká pravdu. Nechtěla jsem mu povědět nic o mém životě s Honzou, tak jsem mu jen lživě odpověděla Nech to tak, jak to je. Uvidíme časem co nám život přinese.Típla jsem cigaretu do popelníčku, který jsem měla vedle nohou a napila se kávy. V hlavě se mi začínali opět tvořit myšlenky, ze kterých mi bylo do breku, ale brečet už mi nešlo. Přemýšlela jsem nad svým životem, nad vším, co kolem mě koluje.
Fakt se ti z celého srdce omlouvámmě z mého přemýšlení probudil Martin típajíc cigaretu do popelníčku a koukajíc při tom na mě.
Znovu jsem se podívala do jeho očích a neměla jsem slov k tomu, co mu na to odpovědět. V hloubce srdce jsem pořád cítila tu bolestivou ránu, která se nedala nijak zahojit a v hlavě jsem měla stále ten velký zmatek, který jsem měla doteťka. Nedokázala jsem mu to prominout, jelikož jsem nechtěla ublížit nejen sobě, ale i Honzovi, protože Honza se Martina stranil na míle daleko a z celého srdce ho nenáviděl, protože věděl vše, co mi Martin provedl a jak se ke mě zachoval. Nechtěla jsem mu to odpustit. Z hloubky duše jsem ale byla ráda, že když jsem se s Martinem v klidu bavila, tak jsem poznala, že se nezměnil a že zůstal pořád svůj. Seděli jsme na schodech asi hodinu bez jakéhokoliv slova, jen koukajíc oba do prázdna. Všude bylo ticho, jen byl slyšet noční větřík, jak tancuje mezi listama stromů, které se chvěli do rytmu a které jsme měli nově zasazené hned vedle nás naproti sousedů. Dopili jsme kávu, vzala jsem hrníčky a bez jakéhokoliv rozloučení jen s tichým Čau jsem odešla domů. Hrníčky jsem odnesla do kuchyně do dřezu a šla jsem do svého pokoje. Lehla jsem si do postele, koukala jsem na strop a přemýšlela jsem, proč jsem taková. Ano, Martina z hloubky celého srdce nenávidím ale proč jsem se zachovala tak nehorázně a šla jsem za nim k mým hlavním dveřím a objímali se tam asi hodinu brečíc na rameno? jsem si sama pro sebe říkala nevědoma toho, kolik už je hodin. Otočila jsem se na bok a během 10ti minut jsem usla. Ráno jsem se probrala a cítila se, jako bych den předem byla na nějaké akci. Jo, to je to tvoje ponocování holčičko jsem si sama sobě říkala s úsměvem na rtech. Promnula jsem si oči, sedla si na postel a znovu jsem začala přemýšlet o včerejším večeru. Byl to opravdu jen sen, nebo to byla realita?
.
Konec !!
Doufám že se Vám druhá kapitola příběhu líbila a budete se těšit na další :-) A děkuji Všem za Vaše komentáře u předešlé kapitoly a budu se těšit na další od vás :-)
..
Pokud chceš být v obraze tohoto příběhu
od samého úvodu, stačí jen rozkliknout.

Úvod

1.kapitola

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ondra Ondra | 1. září 2018 v 13:14 | Reagovat

Takže broučku . Skvělý pomocník úžasný Příběh. Jsem dojat

2 Klár Klár | Web | 1. září 2018 v 22:14 | Reagovat

Wow, tohle je úžasné. Ocením dobrou tvorbu a Tvá je skvělá, těším se na další příběhy.

3 Mánička Mánička | E-mail | Web | 6. září 2018 v 14:03 | Reagovat

Smutný obrázek

4 shianae-sims3 shianae-sims3 | Web | 14. září 2018 v 15:41 | Reagovat

No tak to je teda zvrat..:-D Jako byl to teda sen nebo jako fakt, jsem z toho trochu zmatená... jestli to je realita, tak mi to moc nesedí.. on něco určitě kuje...:-D To nebude jen tak, že jí přeje štěstí a chce být kamarád...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama